V tomto týdnu jsem měl nějaký volný čas a tak jsem se rozhodl, že vezmu své dva
syny a společně si sjedeme konec Sázavy a tím symbolicky uzavřeme prázdniny. Zažili jsme krásnou jízdu a já jsem byl moc rád, že jsme mohli být spolu. Cesta byla bezpečná, jen v jednu chvíli jsem se trochu zapotil. Najížděli jsme do protrženého jezu (bylo málo vody, takže nic dramatického) stejně jako vodáci před námi. Jenže najednou jsem cítil, že se odchylujeme od správné najížděcí cesty a že nás to táhne místo k jezu směrem ke břehu. Důvod byl jednoduchý – nedaleko byl náhon, kterého jsem si ale nevšiml. Naštěstí síla náhonu nebyla velká a tak moje pádlování nás dovedlo do správného proudu, který nás vtáhl do peřeje způsobené protrženým jezem. Přiznám se, že mne překvapilo, jakou měl náhon sílu. Když jsem nad celou situací přemýšlel, potom jsem v ní viděl i určitou symboliku. Pomalu začneme najíždět do normálních kolejí – a to i ti z nás, kteří nechodí do školy. „Normálními kolejemi“ nemyslím jen opětný návrat do školy, ale i začátek obvyklého provozu na sborech a mládežích. Jako kdyby člověk opět zaplul na pomyslnou řeku života, která ho unáší směrem k cíli. Nicméně chtěl bych ukázat ještě na jiný aspekt. Když více či méně poklidně plujeme životem lehce se může stát, že i v našem životě přijde nějaký náhon, něco, co nás začíná stahovat kam nechceme. Zpočátku o tom ani nevíme, je to velmi lehké, ale jak ti z vás kteří jezdí vodu vědí, v určitý moment se z toho již nedá vyjet zpět (tedy pokud nejste hodně zkušení – což já nejsem). Zákeřné na náhonu je, že nevidíte žádnou rozbouřenou vodu – jako je tomu třeba u válců pod jezy.
Bible nehovoří o náhonech (nevím, zda v Biblických časech již existovaly), ale o
žádostech těla. Domnívám se, že „žádost těla“ může v našem kulturním a jazykovém kontextu vyznít trochu nepřesně. Evokuje něco sexuálního nebo možná něco jako požitkářství. Jenže ono se jedná o mnohem složitější problém. Jde o to, že existuje celá řada oblastí, které jsou na rozdíl od třeba sexuálního hříchu mnohem nenápadnější, ale které nás spolehlivě stahují směrem od Krista. Stačí trocha zášti, neodpuštění, pomluv, tvrdosti, polopravdy a najednou se pomalu dostáváme do náhonu aby nás za chvíli unášel zcela jiný proud, než chceme. Proto jsme na několika místech Písma vyzýváni k bdělosti (Lk, 21, 36, Sk 20, 31, 1 Kor 16, 13, 1 P 5, 8) nebo k rozpoznání toho, na čem záleží (Řím 12, 2). Když se vrátím ke zkušenosti s náhonem, potom důvod proč jsem do něj málem vjel, je moje nezkušenost. Prostě nejsem vodák a to co těm kteří vodu znají automaticky dojde, mne nedojde. Podobný princip vnímám i v duchovním světě – aby člověk poznal na čem záleží, potom potřebuje mít
vycvičená určitá duchovní čidla. V Ef 1, 8 se píše o „osvíceném vnitřním zraku“. Ten se rodí skrze zkušenost s Bohem, kdy s ním žiju, řeším věci s ním a tímto se pomalu jeho mysl stává mojí. Nebo jinak řečeno – slovo se stává tělem. Tedy to co čtu a slyším se stává mojí součástí, kusem mé identity. Skrze to dostávám určité vnitřní rozpoznání na čem záleží a kde naopak jsou oblasti, které by mne vtáhly někam, kam nechci. Když vstupujeme do proudu dalšího školního roku, potom aniž bychom byly proroci víme, že přijdou mnohé náhony, které nás budou odvádět od cesty, kterou jsme začali s Kristem. Rozhodnutí, které budeme dělat každý den budou určovat, zda vydržíme na cestě za Pánem Bohem. Správná cesta se nedá udržet tak, že zatneme zuby a zdvojnásobíme vůli. Cesta vpřed je vnitřní proměnu a vrůstání do Kristovy podoby, skrze „ostření vnitřního zraku“. Toto bych vám i sobě do nového školního roku chtěl velmi přát.
Moc se těším na to, co Pán Bůh pro naše mládeže připravil. Nevyslovuji to jako frázi, ale jako přesvědčení – myslím, že toho dobrého je před námi hodně. Oním hodně dobrého nemyslím věci příjemné, ale věci, které s námi Bůh zamýšlí a které se uskuteční.
David Novák
