Nedávno jsem viděl film „Ježíš je normální“. Pokud jste tento snímek ještě neviděli,
potom ho doporučuji ke zhlédnutí. První dojem je pro normálního člověka jasný –jedná se o film o duchovní manipulaci. Zvláště záběry na plačící děti jsou vskutku hrozné. Na druhou stranu nesdílím názor některých, v Čechách renomovaných religionistů, kteří
doporučují film ke zhlédnutí a to údajně proto, že něco podobného prý může hrozit v církvích nebo skupinách mládeže. Do té míry do jaké znám církve v ČR nic podobného nehrozí. Pochopitelně se vždy najdou lidé, které podobné excesy přitáhnou, ale i ze záběrů, které ve filmu jsou, je jasné, že oněch příznivců až tolik není.
Pokusme se ale podívat na film z jiné strany. Po jeho zhlédnutí můžeme mít dobrý
pocit z toho, „že nejsme jako oni“, jako ti fanatici ve filmu, kteří křičí, padají, třesou se, vykřikují o Ježíši do mikrofonů na stanici metra atd. Myslím, že v onom“nejsme jako oni“ se může skrývat jistý druh nebezpečí. Konkrétně mám na mysli uspokojení, které plyne z pocitu určité nadřazenosti. Skutečně nejsme jako oni (tedy skupina křesťanů, která vystupuje ve filmu) a snad se v našich mládežích a sborech
snažíme vyhýbat psychické manipulaci. Jenže naše uspokojení by nemělo vycházet z toho, že něco děláme lépe nebo jinak než druzí, ale z toho, že děláme věci tak, jak chce Kristus. Asi neřveme na lidi na stanicích metra či autobusu „Ježíš je normální“, ale hovoříme (zcela klidně) s druhými, že Ježíš je spasitel? Asi neřveme „že to musí přijít“, ale modlíme se za probuzení v naší zemi a za spasení lidí v našem národě? Asi nebudeme křičet „migréno vypadni“, ale věříme ještě vůbec, že Ježíš může uzdravit? Trochu osobněji – neodvážil bych se svoje děti násilím tlačit k víře nebo k naplnění Duchem svatým (viz. film), ale někdy ani nejsem schopen se s nimi večer pomodlit nebo si ráno přečíst z Písma. Mohl bych pokračovat… Nemohu se zbavit dojmu, že nám hrozí opačný extrém než je komunikován ve filmu – tedy nikoli fanatismus, ale vlažnost. Toto tvrzení nemám nijak potvrzené nějakou anketou či výzkumem ale přesto... Každý si může odpovědět sám před sebou a Pánem Bohem, jak si na tom co se vlažnosti týká, stojí. Je mi jasné, že když nevěřící člověk zhlédne podobný dokument, tak se jeho skepse vůči církvi ještě více prohloubí a v konečném důsledku si řekne – tak toto nikdy. Můžeme vysvětlovat jak chceme, že toto není reálný obraz církve, že se jedná o sektu atd. Obávám se, že se nám ve většině případech nepodaří vysvětlit jak to je. Zároveň se ale obávám i našeho mlčení. Tedy když „nebudeme jako oni“ a ocitneme se v opačném extrému – tedy že svoji víru stáhneme na půdu mládeže či sboru. Pak platí co je psáno v knize Římanům: „Jak uvěří, není-li tu nikdo, kdy by zvěstoval“? Je jasné, že vydat se cestou, která je ve filmu by byla fatální chyba – stejně fatální, jako opak. Opakem mám na mysli vytlačení Ježíše kamsi na okraj naší práce a zredukování evangelia pouze na slušné chování.
David Novák
