S mečem proti samopalům…
V neděli jsem po delší době byl doma…a měl jsem tedy možnost věnovat se svým klukům. V našem sboru je u určité části mužské populace oblíbenou hrou air-soft. Protože v neděli bylo krásné počasí a protože se mi zdálo, že je pro kluky air-soft dobrý způsob hry, vzal jsem je sebou na kraj Prahy, kde se schází nadšenci této hry. Sešlo se nás tam pár ze sboru a několik pozvaných kluků – dohromady asi tak 16. Kluci od nás včetně mě mají natahovací pistole, pozvaní kluci air-soft dělají hodně a tak mají samopaly za hodně tisíc.
Když je viděli moji kluci – tedy „airosfťáky“ v perfektním vybavení a s věrnými maketami zbraní, kteří na rozcvičenou pálili dávky do stromů, až odletovala kůra, tak se oba rozbrečeli – sice jen potichu, protože se před ostatníma „chlapama“ styděli, ale rozbrečeli. Sice jsou malí, ale už asi chápou, že případná dávka není nic příjemného. Adam navíc nenatáhne závěr pistole a Martin už vůbec ne. Nakonec se Adamovi podařilo občas závěr natáhnout, ale Martin byl bez šance (bude mu teprve pět let). Byl jsem v prekérní situaci – nechtělo se mi domů, zároveň jsem nevěděl, co s klukama. Kdybych věděl, kdo přijde, tak bych své kluky s sebou nevzal, ale nyní jsme už byli na místě.
Martin si sebou vzal malý dřevěný meč – má teď období, že ho s sebou všude bere. Nakonec mne napadl následující nápad. Řekl jsem oběma klukům, že budou hrát – stejně jako všichni, ale že se nemusí bát, protože jim budu nablízku. Tedy ať dělají, co jim řeknu a že se není čeho bát. Martinovi jsem navíc řekl, ať si do boje vezme svůj dřevěný meč a Adamovi jsem slíbil, že mu pomohu s natahováním pistole. Myslel jsem si, že moji kluci odmítnou, ale nic takového se nestalo. Návrh přijali a hned přestali brečet.
Zvláště neznámí kluci se především na Martina dívali trochu divně, ale nikdo nic – alespoň přede mnou, nenamítal. Nakonec jsme začali bojovat a rychle se dostali do hry – kdo znáte air-soft, tak víte, že člověk se do hry dostane hodně rychle. Oba dva moji kluci zcela zapomněli na strach. Přece jenom ale situace vypadala trochu zvláštně – kolem uší nám lítaly kuličky a mezi nimi se pohyboval malý kluk s dřevěným mečem, který vlastně ani moc nerozuměl, o co jde. Jediné čemu zřejmě rozuměl, bylo, že otec je blízko a že tedy se není čeho bát.
Příběh nekončí happy – endem, tedy že by Martin někoho zapíchnul. Ani naše pistole na air-softové „vytuněné“ zbraně většinou nestačily. Nicméně když jsem odcházel, uvědomil jsem si jak obrovskou lekci jsem dostal. Dala by se shrnout slovy: „Když je otec nablízku, není třeba se bát“. Pro děti to není problém, pro nás dospělé to problém je. Pochopitelně nemám na mysli naše pozemské otce, ale Otce v nebi, který je nablízku stále. Mám za to, že o tuto věc jde, když Ježíš psal o tom, že máme být jako děti. Nejde o dětskou nezkušenost, ale o důvěru. O důvěru, že Otec o mně ví, že mi stojí po boku a že mu mohu důvěřovat.
Je zde jeden háček, který jsem mimoděk řekl svým klukům – poslouchejte, co vám řeknu. Tedy jinými slovy - buďte na doslech. Moje zkušenost je taková, že mám problémy s důvěrou Otci, protože ho neslyším – v chvatu dní jakoby na naslouchání Bohu nebyl čas.
Zároveň vnímám, že bez důvěry v Otce bude naše křesťanství a víra spíše povídáním o víře. Budeme se soustředit především na oblasti, které máme pevně pod kontrolou a budeme snášet důvody, proč se to či ono nedá, protože to přece odporuje zdravému rozumu. Nemyslím si, že víra má odporovat rozumu, zároveň se jím ale ani nemusí nutně řídit.
Nedávno jsem četl jakousi knihu o růstu sborů a církví. Autor tvrdil, že většinou rostou ty sbory, kde členové dokáží překročit tzv. zónu komfortu. Konkrétně to znamená, kde členové dokáží vstoupit do oblastí, kde si nejsou pevní v kramflecích a kde pochopitelně potřebují víru resp. důvěru.
V příloze jsem vám poslal některé akce, o kterých vím, že se konají či konaly. Co mne na tom všem povzbudilo asi nejvíce, bylo vidět důvěru mládežníků, kteří onu pomyslnou zónu komfortu překročili. Výsledkem potom nebyl risk, ale důvěra, protože přece Otec je blízko, tak proč se bát. Pak je najednou i dřevěný meč v rukou čtyřletého kluka nebezpečnější zbraň než perfektně seřízená air-softová puška.
Velmi bych vám všem přál, abyste v následujícím měsíci mohli prožívat onu jistotu plynoucí z toho, že Otec vám bude blízko.
