Čeho jsem nikdy nelitoval
Tento dopis píšu záměrně na konci října, po rozhovorech s vedoucími pracovníky ve sborech a v mládežích. Tak jako každý školní rok, i tentokrát se tempo života u mnohých z nás pomalu šroubuje na maximální možnou úroveň.
Nadpis zní strašně. Jak může člověk být tak pyšný a něčeho nelitovat? Přesto takové věci (oblasti) v mém životě existují. Nikdy jsem nelitoval času se svými dětmi, s manželkou, nelitoval jsem pochopitelně času s Bohem, nelitoval jsem času s přáteli, nelitoval jsem mnoha let, kdy se u nás doma scházela skupinka. Přesto, že si jsem všech těchto dobrých věcí vědom a rád si je zopakuji, stále mne něco tlačí, abych se k popisovaným oblastem nedostal. Je tolik věcí, které na mne doléhají a vypadají (a často nejen vypadají), velmi neodkladně. Musím se připravit na přednášky, musím připravit materiály, musím se sejít s tím či oním člověkem, musím včas napsat článek…musím, musím, musím. Znáte to moc dobře, protože i vy spoustu věcí musíte. Musíte pracovat, chodit do školy, vyzvednout si doručenou zásilku, odpovědět na urgentní mail či telefon, připravit se na zkoušku…jinak řečeno, aby člověk přežil, spoustu věcí musí. Ideální potom je, když nejen musí, ale zároveň i chce. Žel, někdy zůstane jen u ideálu.
Existuje další rozměr činností, které na rozdíl od popisovaného nemusíme, ale jen můžeme. Nejedná se o oblasti nezbytné pro přežití, zároveň ale o oblasti neméně důležité, často pro život dokonce klíčové. Mám na mysli oblasti, o kterých jsem psal na začátku tohoto článku – tedy především oblasti vztahů s lidmi a s Bohem.
Všimněte si jednoho paradoxu – mnoho manželů touží po dítěti a když už ho konečně mají, ve dvou či třech letech ho dají na celý den do školky. Vím, že to takto nedělají všichni, vím, že je někdy k tomuto kroku vede ekonomická nutnost, ale přesto…Často je důvodem jen to, že prostě matka chce zpět do práce, být lidmi a na vztah, který by mohla budovat s dítětem už moc času nezbude – resp. zbude – cca. 2 – 3 hodiny denně, zbylých 8 hodin „vztahu“ přebírá jakási instituce. Většina z vás, kteří čtete tento list, zřejmě nejste ve stavu vdaná/ ženatý, otec/matka, nicméně až do tohoto vztahu vstoupíte, brzy uvidíte, že je tolik aktivit a možností, které vám v konečném důsledku budou bránit v tom, abyste se svými nejbližšími trávili čas a třeba si „jen“ povídali.
Podobné věci ale prožíváme i ve vztahu s Bohem. V našich písních je tolik, někdy až vášnivých vyjádření typu hledám, toužím, miluji, můj Bůh, krásny jsi, přijď, znát tě, objímat atd. Skutečností potom často bývá, že pro mnoho práce, ale i nabízejícího se rozptýlení, se nám snadno stane, že náš vnitřní život se začne pomalu rozpadat. Záludné na tom je, že se vlastně jakoby nic neděje. Pokud nepřijdete do školy nebo do práce, pokud nedostudujete, velmi rychle se dostaví problémy. Pokud nepracujeme na vztahu s Bohem, ale na vztazích se svými blízkými, problémy sice přijdou, ale ne hned, navíc to nikdo většinou nepozná.
A pokud pozná, potom určitě později, než když nepřijdete do školy nebo do práce.
S popisovaným souvisí následující paradox. V životě nejde především o to, dělat věci správně, ale dělat správné věci.
Jedna věc je, když správně řídíte, druhá potom řídit správným směrem, jet ke správnému cíli. Jedna věc je správně opřít žebřík, druhá potom opřít ho o strom, na kterém budete česat ovoce. Když se jedná o řízení auta, potom až tak o moc nejde. Možná si zajedete, ale nějak to nakonec dopadne. Stejné platí se žebříkem – prostě ho jen přesunete.
Horší je, když v životě děláte spousta věcí správně – jste dobří ve škole, ve sportu, v zaměstnání, ve službě atd., ale míjíte se s tím, co od vás chce Bůh, protože jste od něj daleko.
K tomu abychom poznali správné věci, potřebujeme vztahy – s blízkými lidmi a s Bohem. Zároveň to znamená naučit se žít tak, abych nebyl hnán dopředu tím, co musím, ale abych šel dopředu, ke správnému cíli, protože jsem věnoval čas tomu, co je nejdůležitější a co zároveň jen mohu.
Zároveň abych poznával, jak ono „jen“ je vlastně zavádějící.
